Pokračování povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - šestá část ze sedmi. Předchozí díl je zde.
III
Opatrně zatlačil na slonovinové dveře a potichu vklouzl dovnitř. Na blikajícím prahu stál Conan jako vlk v neznámém prostředí, připraven v okamžiku bojovat nebo utéct. Hleděl do velké komnaty s klenutým zlatým stropem; zdi byly ze zeleného jadeitu, podlaha ze slonoviny, částečně pokrytá tlustými koberci. Kouř a exotický dráždivý zápach stoupal z kotle na zlaté trojnožce a za ním seděl idol na jakémsi mramorovém divanu. Conan užasle hleděl; ten symbol měl tělo muže, nahého a barvou zeleného; ale hlava pocházela z nočních můr a šílenství. Příliš velká pro lidské tělo, nemělo žádných lidských vlastností. Conan pohlížel na široké rozšiřující se uši, kroutící se chobot, který měl na obou stranách bílé kly zakončené zlatými kuličkami. Oči byly zavřené, jako ve spánku.
Toto byl tedy důvod pro pojmenování, Věž slona, neboť hlava té věci byla velmi podobná tvorům popisovaným shemithským tulákem. To byl Yarův bůh; kde pak mohl být klenot, než ukryt v modle, když byl kámen nazýván Sloní srdce?
Jak se Conan pohnul dopředu, jeho pohled upřený na nehybný idol, oči té věci se náhle otevřely! Cimmeřan se ve svém pohybu zarazil. Nebyl to žádný symbol - byla to živoucí věc a on byl uvězněn v její komnatě!
Že okamžitě nevybuchl v explozi zabijáckého šílenství, bylo díky rozměru této hrůzy, která jej paralyzovala tam, kde stál. Civilizovaný člověk by na jeho místě hledal pochybné útočiště v závěru, že je šílený; Cimmeřana však nenapadlo nevěřit svým smyslům. Věděl, že stojí tváří v tvář démonovi ze starého světa a to uvědomění jej obralo o veškeré jeho schopnosti krom vidění.
Chobot nestvůry se pozvedl a pátral okolo, topazové oči hleděly nevidouce a Conan si uvědomil, že monstrum je slepé. S tím uvědoměním se jeho zmrazené nervy začaly uvolňovat a on začal tiše couvat ke dveřím. Ale ten tvor jej slyšel. Citlivý chobot se natáhl směrem k němu a Conanovo zděšení jej znovu zmrazilo, když tvor promluvil, v podivném zadrhávajícím se hlase, který nikdy neměnil svůj tón ani barvu. Cimmeřan si uvědomil, že tyto čelisti nebyly vystavěny nebo zamýšleny k používání lidské řeči.
"Kdo je tu? Přišel jsi mě znovu mučit, Yaro? Copak nikdy neskončíš? Ó, Yag-kosho, copak není žádný konec agónie?"
Ze slepých očí tekly slzy a Conanův pohled zabloudil ke končetinám uvázaným k mramorovému divanu. A pochopil, že monstrum na něj nezaútočí. Všiml si známek mučení a spálených otisků ohně, a přestože byl tak tvrdý, stál zděšen při pohledu na polámané deformace, o kterých mu jeho mysl říkala, že byly kdysi končetinami stejně příjemnými na pohled jako ty jeho. A náhle ho opustily veškerý strach i odpor, aby byly nahrazeny strašlivým soucitem. Co to bylo za tvora, nemohl Conan říci, ale důkazy jeho utrpení byly tak hrůzné a lítost vzbuzující, že Conana přepadl podivný bodající žal, ani nevěděl jak. Jediné, co věděl, bylo to, že hledí na nesmírnou tragédii a on se skrčil hanbou, jakoby byla vina celé rasy položena na něj.
"Nejsem Yara," řekl. "Jsem jen zloděj. Neublížím ti."
"Pojď blíž, abych se tě mohl dotknout," zaváhal tvor a Conan se beze strachu přiblížil, jeho meč v zapomnění držený v ruce. Citlivý chobot se natáhl a přejel po jeho tváři a ramenech, jako když šátrá slepec, a jeho dotek byl lehký jako ruka dívky.
"Nejsi z Yarova rodu démonů," vzdechl tvor. "Čistá prostá zavilost divočin si tě označila. Znám tvůj lid z minulosti, znal jsem jej pod jiným jménem před dávnými, dávnými věky, když jiný svět vztyčil své ozdobné věže ke hvězdám. Na tvých prstech je krev."
"Pavouk v komnatě nahoře a lev v zahradě," zamručel Conan.
"Také jsi této noci zabil člověka," odpověděl druhý. "A ve věži nahoře je mrtvý. Cítím; vím."
"Ano," zamumlal Conan. "Princ všech zlodějů tam leží mrtvý kvůli kousnutí té havěti."
"Tak - a tak!" Podivný nelidský hlas se pozvedl v jakémsi nízkém zpěvu. "Zabití v taverně a zabití na cestě - vím; cítím. A třetí použije magie, o které ani Yara nesní - ó, magii osvobození, zelení bohové Yagu!"
Znovu ukáply slzy, jak se mučené tělo rozechvělo sem a tam v sevření různorodých emocí. Conan zmaten přihlížel.
Poté křeče ustály; měkké nevidomé oči se otočily k Cimmeřanovi, chobot kývaje.
"Ó člověče, poslouchej," řeklo podivné stvoření. "Jsem pro tebe hrůzným a monstrózním, není to tak? Ne, neodpovídej; já vím. Ale ty by ses mi zdál stejně tak podivným, kdybych tě mohl vidět. Vedle této země je mnoho světů a život nabývá mnohých forem. Nejsem ani člověk ani démon, ale z masa a krve jako ty sám, byť z hmoty částečně odlišné a tvaru vytvořeného v jiné formě.
"Jsem velmi starý, člověče z pustých zemí; před dávnou a dávnou dobou jsem přišel na tuto planetu s jinými z mého světa, ze zelené planety Yag, která krouží na vnějším okraji tohoto vesmíru. Prolétli jsme skrz vesmír na mocných křídlech, která nás nesly přes kosmos rychleji než světlo, protože jsme bojovali s králi Yagu a bylo poraženi a vyhnáni. A nemohli jsme se nikdy vrátit, protože na zemi křídla na našich zádech uvadla. Zde jsme přebývali stranou od pozemského života. Bojovali jsme s podivnými a hrůznými životními formami, které tehdy kráčely po zemi, takže jsme se stali obávanými, a v temných džunglích východu, kde jsme měli naše příbytky, jsme nebyli obtěžováni."
"Viděli jsme lidi povstat z opic a vystavět zářící města Valusie, Kamelie, Commerie a jejich sester. Viděli jsme je svíjet se pod údery neznabožských Atlanťanů, Piktů a Lemuřanů. Viděli jsme oceány povstat a zaplavit Antlantidu a Lemurii, ostrovy Piktů a zářící města civilizace. Viděli jsme přeživší Piktů a Atlanťanů stavět jejich říše z doby kamenné a upadat je do prachu, sevřené v krvavých válkách. Viděli jsme Pikty upadnout do bezedného divošství a Atlanťany znovu v opice. Viděli jsme nové divochy táhnout na jih v dobyvačných vlnách od polárního kruhu, aby vystavěli nové civilizace, s královstvími zvanými Nemedie, Koth, Aquilonie a jim podobné. Viděli jsme váš lid povstat pod novým jménem z pralesních opic, které kdysi byly Atlanťany. Viděli jsme potomky Lemuřanů, kteří přežili porobu, povstat skrz divošství a přesunout se západně jako Hyrkaniané. A viděli jsme tu rasu ďáblů, přeživších pradávné civilizace, která byl před potopením Atlantidy, znovu dosáhnout kultury a moci - to prokleté království Zamory."
"Všechno tohle jsme viděli, ani nepomáhali, ani nebránili nezastavitelném u kosmickému řádu a jeden po druhém umírali; neboť my z Yagu nejsme nesmrtelní, byť jsou naše životy jako životy planet a souhvězdí. Nakonec jsem zůstal já samotný, snící o starých časech mezi pobořenými chrámy v džungli ztracené Khitaie, uctíván pradávnou rasou žluté pleti jako bůh. Pak přišel Yara, zběhlý v temných vědomostech předávaných skrz dny barbarství, z doby předtím, než se Atlantida potopila."
"Zprvu seděl u mých nohou a učil se moudrosti. Ale nebyl spokojen s tím, co jsem jej učil, neboť to byla bílá magie, a on si přál zlé učení, aby zotročil krále, a hltal ďábelskou ctižádost. Jenže já jsem jej nenaučil žádnému z temných tajemství, která jsem získal, byť neochotně, během věků. "
"Ale jeho vědomosti byly hlubší, než jsem odhadoval; s podlostí získanou v prašných hrobkách temné Stygie mě donutil vyzradit tajemství, které jsem nehodlal vyzradit; a obrátivše mou vlastní moc proti mně, zotročil mě. Ó, bohové Yagu, můj osud je od té hodiny ještě tvrdší! "
"Odvedl mě ze ztracených džunglí Kithaie, kde šedé opice tancovaly podle píšťal žlutých kněží a oběti ovoce a vína se hromadily u mých pobořených oltářů. Už jsem dále nebyl bohem pro přátelský pralesní lid - byl jsem otrokem ďábla v lidské podobě."
Znovu se z nevidoucích očí vykradly slzy.
"Zavřel mě v této věži, kterou jsem pro něj vystavěl na jeho příkaz za jedinou noc. Ohněm a bičem mi vládl a také strašlivým nezemským mučením, kterému nemůžeš rozumět. V agónii bych si už dávno vzal svůj vlastní život, kdybych mohl. Ale on mě držel naživu - znetvořeného, slepého a polámaného - abych prováděl jeho hrůzné rozkazy. A po tři stovky let jsem činil dle jeho nařízení, z tohoto mramorového divanu, poskvrňoval jsem svou duši kosmickými hříchy a pošpinil svou moudrost zločiny, protože jsem neměl jiné možnosti. Ovšem ne všechna pradávná tajemství ze mě vylákal a mým posledním darem bude magie Krve a Klenotu."
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: