Pokračování povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - pátá část ze sedmi. Předchozí díl je zde.
Opatrně se kradl směrem ke zlatým dveřím, otevřel je a pohlédl dovnitř. Komnata byla prázdná, koupala se v chladné pulzující záři myriád klenotů. V samotném středu stropu si náhodou všiml zvláštního útvaru - černého osmihranného vzoru, ve středu kterého se blýskaly čtyři drahokamy s rudým plamenem tak nepodobným bílému svitu ostatních klenotů. Naproti přes místnost byly další dveře, jako ty, ve kterých stál, až na to že nebyly ryty stejným způsobem. Bylo to z těch dveří, odkud smrt přišla? - a skolivší svou oběť, vrátila se stejnou cestou?
Zavíraje za sebou dveře, vkročil Cimmeřan do komnaty. Jeho holé nohy nečinily na krystalové podlaze žádný zvuk. V pokoji nebylo žádných židlí ani stolů, jen tři nebo čtyři hedvábné lenošky, ozdobené zlatem a vyvedené v podivných hadovitých vzorech, a několik stříbrem kovaných mahagonových truhel. Některé byly zapečetěny těžkými zlatými zámky; jiné ležely otevřené, jejich rozbité uzávěry odhalovaly pro Cimmeřanovi ohromené oči spousty klenotů v úžasně nedbalém zmatku. Conan tiše zaklel; během téhle noci pohlédl na větší bohatství, než o kterém kdy snil, že je na celém světě, a rostlo v něm šílené uvědomění o ceně klenotu, který hledal.
Byl právě uprostřed pokoje, přikrčený dopředu, hlavu opatrně napjatou, meč natažený, když se na něj opět vrhla bezhlučná smrt. Letící stín vrhající se přes zářící podlahu byl jeho jediným varováním a jen instinktivní úskok stranou mu zachránil jeho život. Uviděl letmé mihnutí chlupaté černé hrůzy, která za ním prolétla s cvaknutím slintajících tesáků a nějakým způsobem zasáhla jeho holé rameno, které nyní hořelo jako kapky tekutého pekelného ohně. Uskakuje zpět, meč pozvednutý, uviděl tu hrůzu dopadnout na podlahu, otočit se a vrhnout se proti němu se strach nahánějící rychlostí - obrovského černého pavouka, takového, kterého lidé vidí jen v nočních můrách.
Byl velký jako prase a osm chlupatých nohou neslo jeho obří tělo přes komnatu v bezhlavém tempu; jeho čtyři hrozivě se blýskající oči zářily strašlivou inteligencí a z jeho tesáků odkapával jed, který Conan znal z pálení svého ramene, na které ukáplo jen pár kapek, když ta věc zaútočila a minula. To on byl nasycen okamžitou smrtí. To byl zabiják, který se vrhl ze svého bidla uprostřed stropu na vlákně své pavučiny na krk Nemediance. Byli to hlupáci, že neočekávali, že horní komnaty budou stráženy stejně jako ty nižší!
Tyto myšlenky rychle probleskly skrz Conanovu mysl, jak monstrum vyrazilo. Vyskočil vysoko a ono to proběhlo pod ním, otočilo se a zaútočilo znovu. Tentokrát se vyhnul jeho nájezdu skokem do boku a jako kočka zaútočil zpátky. Jeho meč srazil jednu z jeho chlupatých nohou a znovu se jen s obtížemi zachránil, když se na něj monstrum vrhlo, tesáky nepřátelsky klapajíce. Ale nestvůra nepokračovala v boji; otáčejíc se, vyrazila přes krystalickou podlahu a vyběhla po zdi na strop, kde se na okamžik zastavila, zírajíc na něj svýma nepřátelskýma rudýma očima. Pak se bez varování vrhla přes prostor, sledujíc stopu lepkavé šedavé hmoty.
Conan ustoupil zpět, aby se vyhnul rychle se pohybujícímu tělu - pak se rychle sehnul, právě včas aby uhnul zachycení letící pavučinou. Uvědomil si záměry monstra a vyrazil směrem ke dveřím, ale nestvůra byla rychlejší a lepkavé vlákno vržené přes dveře z něj učinilo vězně. Nepokoušel se vlákno přeseknout svým mečem; věděl, že by ta hmota uvěznila jeho čepel a než by ji dokázal uvolnit, démon by ponořil své tesáky do jeho zad.
Poté se rozehrála zoufalá partie, vychytralost a hbitost člověka vrhaná proti démonickému umění a rychlosti obřího pavouka. Už Conana dál nenapadal po podlaze v přímém útoku nebo na něj nevrhal své tělo skrz vzduch. Běhal po stropě a zdích, pokoušeje se uvěznit ho v dlouhých smyčkách lepkavých šedých pavučinových vláken, které vrhal s pekelnou přesností. Tato vlákna byla silná jako lana a Conan věděl, že jakmile se kolem něj obtočí, jeho zoufalá síla nebude stačit na to, aby ho uvolnila, než monstrum zaútočí.
Ďábelská hra se odehrávala po celé komnatě, v naprostém tichu krom rychlého dýchání muže, tichého šramotu jeho holých nohou na svítící podlaze a kastanětovém chřestění monstrózních tesáků. Šedá vlákna ležela na podlaze ve spirálách; byla stočena na stěnách; překrývala truhly s poklady i hedvábné lenošky a visela v tmavých provazcích z ozdobného stropu. Conanova ocelová hbitost v oku a svalech jej zatím držela stranou zásahu, ačkoli lepkavé smyčky jej minuly tak blízko, že ovanuly jeho obnaženou kůži. Věděl, že se jim nemůže vyhýbat navždy; nemusel jen sledovat vlákna visící se ze stropu, ale musel si dávat pozor i na podlahu, pokud se nechtěl uvěznit ve smyčkách zde ležících. Dříve nebo později se pružná vlákna okolo něj jako had obmotají, a poté, uvězněn jako kukla, bude vydán monstru na milost.
Pavouk běžel jako o závod přes podlahu komnaty, šedý provaz vlající za ním. Conan vyskočil vysoko, krče se ve vzduchu - s rychlou otočkou démon vyběhl po zdi a vlákno, zvedaje se z podlahy jako živoucí věc, se obtočilo kolem Cimmeřanova kotníku. Když padal, chytil se rukama, zběsile trhaje s pavučinou, který ho držela jako pružný svěrák či jako sevření krajty. Chlupatý ďábel se hnal po zdi, aby dorazil svého vězně. Dohnaný k zuřivosti, popadl Conan truhlu s drahokamy a vrhl ji vší svou silou. To byl čin, který nohaté monstrum nečekalo. Obrovská střela dopadla přímo mezi černé nohy, vrhaje jej proti zdi s tlumeným ohavným zakřupnutím. Vystříkly krev a zelenavý sliz a rozdrcená masa dopadla s roztříštěnou truhlou na zem. Rozbité černé tělo leželo mezi planoucím chaosem klenotů, které se přes něj rozsypaly; chlupaté nohy se nazdařbůh pohybovaly, mezi třpytícími se drahokamy rudě zářily umírající oči.
Conan se rozhlédl okolo, ale neobjevil se žádný další netvor, a on se zabral do uvolňování se z pavučiny. Hmota houževnatě ulpívala na jeho kotníku a rukou, ale nakonec byl volný a pozvedaje svůj meč, začal si prodírat cestu skrz šedé spirály a smyčky k vnitřním dveřím. Jaké hrůzy čekaly za nimi, netušil. Cimmeřanova krev bušila a když už došel tak daleko, a překonal tolik hrozeb, byl rozhodnut pokračovat až k ponurému cíli dobrodružství, ať už to bude cokoliv. A přitom podvědomě cítil, že klenot, který hledá, není mezi mnohými tak nedbale rozhozenými po třpytivé podlaze.
Strhávaje smyčky, které blokovaly vnitřní dveře, zjistil, že, stejně jako ty druhé, nejsou zamčeny. Přemýšlel, zda jsou vojáci pod ním stále nevědomí o jeho přítomnosti. Dobrá, byl vysoko nad jejich hlavami, a pokud se dá věřit příběhům, byli zvyklí na podivný rámus ve věži nad nimi - zlověstné zvuky a výkřiky agónie a hrůzy.
Myslel na Yaru a nebyl zcela v klidu, když otevíral zlaté dveře. Ale uviděl jen řadu stříbrných schodů vedoucích dolů, jen matně osvětlených nějakým jím nezjistitelným způsobem. Vyrazil po nich tiše dolů, svíraje svůj meč. Neslyšel žádný zvuk a za chvilku došel k slonovinovým dveřím osázeným krevely. Naslouchal, ale zevnitř nevycházel žádný hluk; jen chuchvalce kouře se líně posouvaly zpod dveří, nesouce podivný exotický zápach Cimmeřanovi neznámý. Za ním vedly stříbrné schody dolů, aby zmizely v temnotě, a z temnoty nahoře také nebylo nic slyšet; měl hrůzu nahánějící pocit, že je zcela sám ve věži obývané jen duchy a přízraky.
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: