Dokončení povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - sedmá část ze sedmi. Předchozí díl je zde.
"Neboť cítím, že konce věků se blíží. Ty jsi ruka osudu. Žádám tě, vezmi si drahokam, který najdeš támhle na oltáři."
Conan se otočil k naznačovanému zlatému a slonovinovému oltáři a zvedl velký kruhový klenot, průzračný jako karmínový krystal; a uvědomil si, že tohle je Srdce slona.
"Nyní z velké magie, mocné magie, jakou zem předtím neviděla a znovu neuvidí, skrz miliony milionů milénií. Mou životodárnou krví jej zažehnávám, krví zrozenou na zelené hrudi Yagu, snícího daleko v ohromné modré nezměrnosti vesmíru."
"Vezmi si svůj meč, člověče, a vyřízni mé vlastní srdce; poté jej zmáčkni tak, aby krev tekla přes rudý kámen. Poté jdi dolů po těchto schodech a vstup do ebenové komnaty, kde Yara sedí zahalen v lotosových snech o zlu. Vyslov jeho jméno a on se probudí. Poté polož tento drahokam před něj a řekni, "Yag-kosha ti dává poslední dar a poslední kouzlo." Poté rychle uteč z věže; neobávej se, tvá cesta by měla být volná. Život člověka není životem Yagu a stejně tak lidská smrt smrtí Yagu. Uvolni mě z této schránky zlomeného oslepeného těla a já ještě jednou budu znovu Yogahem z Yagu, ránem korunovaným a zářícím, s křídly k letu, nohama k tanci, očima k vidění a rukama k lámání."
Conan nejistě přistoupil a Yag-kosha, či Yogah, jako by cítil jeho nejistotu, naznačil, kam má udeřit. Conan sevřel zuby a hluboko ponořil svůj meč. Krev proudila po čepeli a jeho ruce, tvor se začal škubat, a poté se tlumeně svalil zpátky. Jistý si, že jeho život vyprchal, alespoň život, jak jej chápal on, Conan začal pracovat na svém pochmurném úkolu a rychle vytáhl cosi, o čem se domníval, že musí být srdce podivného tvora, ačkoli se strašlivě lišilo od těch, které kdy viděl. Drže pulzující orgán nad zářícím klenotem, stiskl jej oběma rukama a na kámen dopadla sprška krve. K jeho překvapení nestekla, ale vsákla se do drahokamu, jako je voda nasáknuta houbou.
Drže opatrně klenot, vyšel z překvapení a vyrazil ke stříbrným schodům. Neohlédl se; instinktivně cítil, že na těle na mramorovém divanu probíhá jakási přeměna a v hloubi cítil, že to nebyla věc, která by měla být viděna lidskýma očima.
Zavřel za sebou slonovinové dveře a bez váhání sestoupil po stříbrných schodech. Nenapadlo jej neuposlechnout pokyny, které mu byly dány. Zastavil se u ebenových dveří, uprostřed kterých byla šklebící se stříbrná lebka, a zatlačil na ně. Pohlédl do komnaty z ebenu a černého jantaru a uviděl na černé hedvábné pohovce ležící vysokou hubenou postavu. Kněz a čaroděj Yara ležel před ním, jeho oči otevřené a rozšířené dýmem žlutého lotosu, daleko hledě, jako zaměřené na víry a temné propasti za lidským chápáním.
"Yaro!" pronesl Conan, jako soudce vynášející rozsudek zatracení. "Probuď se!"
Oči se okamžitě projasnily a staly se stejně chladnými a krutými jako supí. Vysoká v hedvábí zahalené postava se zvedla, tyče se vychrtlá nad Cimmeřanem.
"Pse!" Jeho sykot byl jako zvuk kobry. "Co tu děláš?"
Conan položil klenot na ebenový stůl.
"Ten, kdo posílá tento klenot, mě pobídl, abych řekl, Yag-kosha ti dává poslední dar a poslední kouzlo."
Yara ucouvl, jeho temná tvář náhle zpopelavělá. Klenot už dál nebyl krystalicky čistý; jeho zakalené hlubiny pulzovaly a tepaly a zvláštní kouřové vlny měnících se barev přebíhaly přes jeho hladký povrch. Jako kdyby hypnoticky přitahován, natáhl se Yara přes stůl a sevřel drahokam ve svých rukou, hledě do jeho zamlžených hlubin jako by to byl magnet vytahující hrůzou se chvějící duši z jeho těla. A jak Conan přihlížel, myslel si, že si s ním jeho oči hrají. Protože když Yara vstal z pohovky, zdál se kněz giganticky vysokým, ale teď se zdálo, že by Yarova hlava sotva sahala po jeho rameno. Mrkal, zmatený, a poprvé této noci pochyboval o svých smyslech. Pak si s úlekem uvědomil, že se kněz výškou scvrkává - zmenšoval se před jeho vlastním pohledem.
Se stranou stojícím pocitem sledoval, jako člověk může sledovat hru; ponořen v pocitu obrovské neskutečnosti, Cimmeřan si už dál nebyl jistý sám sebou; pouze věděl, že se dívá na vnější důkaz neviditelné hry rozsáhlých vnějších sil za jeho pochopením.
Teď už Yara nebyl větší než dítě; nyní se jako dítě plazil po stole, stále svíraje klenot. A tehdy si čaroděj náhle uvědomil svůj úděl a postavil se, odházevše drahokam. Ale stále se zmenšoval a Conan viděl malinkou zakrslou postavičku ženoucí se okolo vršku stolu, mávaje malinkými ručičkama a řvoucí hlasem, který byl jako bzučení hmyzu.
Nyní se zmenšil, až se velký klenot nad ním tyčil jako kopec a Conan jej uviděl zakrývat si oči svýma rukama, jako by je chtěl zaštítit před pohledem na něj a přitom vrávoral kolem jako šílenec. Conan cítil, že nějaká neviditelná přitažlivá síla táhne Yaru do drahokamu. Třikrát se kolem něj divoce přehnal ve zmenšujícím se kruhu, třikrát se pokusil otočit a utéct přes stůl; pak s výkřikem, který se slabě odrážel v uších přihlížejícího, vymrštil kněz své ruce a rozeběhl se přímo k zářící báni.
Natahujíce se blíže, viděl Conan Yaru šplhat nahoru po hladkém zakřiveném povrchu, nemožně, jako člověk šplhající na skleněnou horu. Nyní stál kněz na vrcholu, stále mávající rukama, jaká odporná jména vyvolávající, věděli jen bohové. A náhle se ponořil do samého srdce drahokamu, jako se člověk ponoří do oceánu, a Conan uviděl kouřové vlny uzavírat se nad jeho hlavou. Teď ho viděl v karmínovém srdci klenotu, znovu krystalicky čistého, jako člověk vidící děj hodně vzdálený, zmenšený velkou vzdáleností. A do srdce vstoupila zelená zářící okřídlená postava s tělem člověka a hlavou slona - už ne dále slepá nebo zmrzačená. Yara zvedl své ruce, utíkal jako utíká šílenec a v jeho patách byl mstitel. Poté, jako při prasknutí bubliny, zmizel velký klenot v duhovém puknutí všemi barvami hrajících paprsků a ebenová plocha stolu byla holá a opuštěná - tak prázdná, jak Conan nějakým způsobem věděl, jako mramorový divan v komnatě nahoře, kde kdysi leželo tělo podivné transkosmické bytosti zvané Yag-kosha či Yogah.
Cimmeřan se otočil a prchl z komnaty, dolů po stříbrných schodech. Byl tak zmatený, že ho nenapadlo utéct z věže cestou, kterou vstoupil. Dolů tou točitou stínovou stříbrnou šachtou běžel a dorazil do velké místnosti u paty zářících schodů. Tady se na okamžik zarazil; dorazil do místnosti vojáků. Viděl lesk jejich stříbrných krunýřů, zář jejich ozdobených pochev na meče. Seděli popadaní u jídelního stolu, jejich tmavé chocholy vlály osaměle nad jejich svěšenými, přilbou zakrytými hlavami; leželi mezi svými kostkami a popadanými poháry na vínem polité lapiso-lazulitové podlaze. A on si uvědomil, že jsou mrtví. Slib byl učiněn, slovo dodrženo; ať už kouzla či čáry nebo dopadající stín velkých zelených křídel utišily veselí, Conan nemohl vědět, ale jeho cesta byla uvolněna. A stříbrné dveře byly otevřené, orámované běláním úsvitu.
Do kolébajících se zelených zahrad vpadl Cimmeřan a ranní vítr jej ovál svěžím nádechem bujného porostu, začal být jako člověk budící se ze snu. Nejistě se otočil zpět, aby pohlédl na tajemnou věž, kterou právě opustil. Byl uhranut a očarován? Vysnil všechno, co se zdálo, že prošel? Když se otočil, uviděl zářící věž kolébat se v karmínovém úsvitu, její drahokamy pokryté hrana blýskajíce se v narůstajícím světle, a rozpadající se v zářící střepy.
KONEC
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: