Úvodní část povídky Lebky mezi hvězdami ("Skulls in the Stars") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi.
I
Existují dvě cesty do Torketownu. Jedna, kratší a přímější cesta, vede přes pustá vrchovinná vřesoviště, a druhá, která je mnohem delší, se klikatí tu a tam mezi pahorky a močály bažin, obchází nízké kopce z východu. Byla to nebezpečná a únavná stezka; takže Solomon Kane v překvapení zastavil, když jej zadýchaný mladík z vesnice, kterou právě opustil, zastavil a naléhal na něj, aby se pro dobro Boží vydal po bažinné cestě.
"Bažinná cesta!" Kane pohlédl na chlapce. Byl vysoký, vytáhlý muž, Solomon Kane, jeho temně pobledlá tvář a hluboké hloubavé oči byly ještě pochmurnější díky jednotvárnému puritánskému oděvu, který nosil.
"Ano, pane, ta je mnohem bezpečnější," odpověděl mladík na jeho překvapená slova.
"Pak cesta vřesovišti musí být obývána Satanem samotným, neb mě měšťané varovali, abych se vydal po té druhé."
"To kvůli močálům, pane, které byste nemusel vidět ve tmě. Lépe by bylo se vrátit do vesnice a pokračovat v putování ráno, pane."
"Po bažinné cestě?"
"Ano, pane."
Kane pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
"Měsíc vyjde téměř ihned po soumraku. V jeho světle mohu přes vřesoviště dosáhnout Torketownu v pár hodinách."
"Pane, to byste neměl. Nikdo nechodí touto cestou. Na celém vřesovišti není stavení, zatímco v bažinách je dům starého Ezry, který zde žije zcela osamocen od té doby, co se jeho bláznivý synovec, Gideon, zaběhl a zemřel v bažinách a nebyl nikdy nalezen - a starý Ezra, byť lakomec, vám neodmítne poskytnout přístřeší, pokud se rozhodnete počkat do rána. Pokud musíte jít, bude lépe jít po bažinné cestě."
Kane probodl hocha pohledem. Chlapec se zavrtěl a zašoupal nohama.
"Pokud je cesta vřesovišti tolik nevhodná pro pocestné," řekl puritán, "proč mi vesničané neřekli celý příběh místo neurčitých řečí?"
"Lidé o tom neradi mluví, pane. Doufali jsme, že se vydáte po bažinné cestě poté, co vám to lidé poradili, ale když jsme vás sledovali a viděli, že jste nezahnul na křižovatce, poslali mě, abych vás dohnal a přemluvil k novému uvážení."
"Ve jménu ďábla!" vykřikl Kane ostře, nezvyklé zaklení ukazovalo jeho rozhořčení; "cesta bažinou a cesta vřesovištěm - co mě to ohrožuje a proč bych měl jít míle oklikou a riskovat slatiny a močály?"
"Pane," řekl chlapec klesaje hlasem a přibližuje se blíže, "jsme prostí vesničané, kteří neradi mluví o takových věcech ze strachu, že by se nám přihodilo neštěstí, ale cesta vřesovištěm je prokletá a nikdo z okolí po ní neprošel už rok, možná déle. Nocí tímhle vřesovištěm obchází smrt, jak zjistilo už množství nešťastníků. Nějaká strašlivá hrůza chodí po cestě a bere si lidi za oběti."
"Skutečně? A jak tahle věc vypadá?"
"To nikdo neví. Nikdo ji nikdy neviděl a zároveň přežil, ale pozdní chodci slyšeli hrozivý smích i daleko v mokřadech a lidé zaslechli hrozivé výkřiky jeho obětí. Pane, ve jménu Boha, vraťte se do vesnice, přečkejte zde noc a zítra se vydejte do Torketownu po bažinné cestě."
Hluboko v Kaneových zachmuřených očích začalo blikat jiskřivé světlo, jako čarodějná pochodeň pobleskující pod sáhy studeně šedého ledu. Jeho krev začala pulzovat. Dobrodružství! Lákadlo riskování života a dramatu! Kane ale nepoznával zaujetí jako takové. Upřímně poznal, že vyjádřil své pravé pocity, když řekl:
"Tyhle věci jsou skutky nějaké síly zla. Páni temnoty položili na zemi kletbu. Silný muž je třeba, aby bojoval se Satanem a jeho mocí. Tedy jdu, já, který jsem mu vzdoroval už mnohokrát."
"Pane," začal chlapec, jenže zmlkl, když pocítil zbytečnost řečí. Pouze dodal, "těla obětí jsou pohmožděná a roztrhaná, pane."
Stál tam na rozcestí, vzdychající; smutný, když sledoval vysokou vytáhlou postavu stoupající cestou, která vedla do vřesovišť.
Slunce zapadalo, když Kane přešel přes vrcholek nízkého kopce, který vystupoval do náhorní mokřiny. Obrovské a krvavě rudé vypadalo, když klesalo za chmurný horizont vřesovišť, zdánlivě se dotýkající bujné trávy ohněm; takže se na chvilku pozorovatel zdánlivě rozhlížel po moři krve. Poté začaly z východu přicházet temné stíny, západní žár pohasínal a Salomon Kane odvážně vkročil do houstnoucí temnoty.
Cesta byla neurčitá díky nepoužívání, ale jasně viditelná. Kane šel rychle, ale opatrně, meč a pistole v rukou. Svítily hvězdy a noční větry šeptaly mezi travou jako plakající přízraky. Začal vycházet měsíc, hubený a vychrtlý, jako lebka mezi hvězdami.
Náhle Kane zastavil. Z neznáma před ním zazněla podivná a hrozivá ozvěna - nebo něco jako ozvěna. Znovu, tentokrát hlasitěji. Kane vyrazil kupředu. Zrazovaly ho jeho smysly? Ne!
Daleko od něj burácelo ševelení strach nahánějícího smíchu. A znova, tentokrát blíže. Žádný lidský tvor se takto nesmál - nebylo v tom žádné veselí, pouze nenávist a zděšení a duši ničící hrůza. Kane se zarazil. Neměl strach, ale na okamžik byl téměř ochromen. Pak, prorážeje skrz ten hrozný smích, přišel zvuk výkřiku, který byl nepochybně lidský. Kane vyrazil kupředu, zrychlil svůj krok. Proklel matoucí světla a blikající stíny, které zahalily vřesoviště ve vycházejícím měsíci a činily ostré vidění nemožným. Smích pokračoval, stával se hlasitějším, stejně jako křik. Poté slabě zazněl dupot zběsilých lidských nohou. Kane se rozeběhl. Nějaký člověk je zde na vřesovišti loven a jakou hrůzou, to ví jen Bůh. Zvuk letících nohou náhle ustal a křik nesnesitelně zesílil a smísil se s ostatními zvuky v cosi nepopsatelného a hrozného. Ten člověk byl zřejmě dohnán a Kane, jehož tělo se chvělo, si představil nějakého strašlivého démona z temnot hrbícího se na zádech své oběti mlátě a trhaje. Poté skrz bezedné ticho zcela jasně přišel hluk hrůzného a krátkého boje a kroky zazněly znovu, byť klopýtající a nepravidelné. Řev pokračoval, ale s dýchavičným bubláním. Na Kaneově čele i těle vyvstal studený pot. Tohle bylo skládání hrůzy k hrůze v nepřijatelném měřítku. Pro Boha aspoň chvilku jasného světla! Strach nahánějící drama se odehrávalo jen malý kousek od něj, alespoň co se dalo soudit z jasnosti, se kterou jej zvuky dosahovaly. Ale tohle pekelné poloviční světlo zastiňovalo vše v měnících se stínech, takže vřesoviště vypadalo jako závoj rozmazaných iluzí, zakrslých stromů a křovin připomínajících obry.
Kane zakřičel pokoušeje se zvýšit rychlost svého kroku. Výkřiky neznámého se zlomily do šeredného pronikavého zanaříkání; znovu zde byl zvuk boje, a pak se ze stínů vysoké trávy začala potácet věc - věc, která byla kdysi člověkem - krví pokrytá strašlivá věc, která padla ke Kaneovým nohám a kroutila se, plazila a pozvedla svou strašlivou tvář k měsíci, drmolila a naříkala, pak znovu padla a zemřela ve své vlastní krvi.
Měsíc už vyšel a světlo bylo lepší. Kane se sklonil nad tělem, které leželo strnulé ve svém nepopsatelném zmrzačení, a zachvěl se, což byla vzácná věc pro toho, kdo viděl skutky španělské inkvizice a lovců čarodějnic.
Nějaký poutník, předpokládal. Náhle, jako dotek ledové ruky na páteři, si uvědomil, že není sám. Vzhlédl, jeho chladné oči prorazily temnotou tam, odkud se mrtvý muž vypotácel. Nic neviděl, ale věděl - cítil - že jiné oči opětují jeho pohled, hrozivé oči nepatřící na tuto zemi. Narovnal se a vytáhl pistoli, čekal. Svit měsíce se šířil po vřesovišti jako moře bledé krve a stromy i tráva na sebe vzaly svou pravou velikost. Stíny se rozpustily, a Kane uviděl! Zprvu si myslel, že je to jen stín oparu, chomáč mlhy z vřesovišť, který se houpal ve trávě před ním. Upřeně se zadíval. Další iluze, pomyslel si. Poté však začala věc nabírat na tvaru, nejasná a nezřetelná. Dvě ohavné oči plápolaly směrem k němu - oči, které nesly veškerou strašlivou hrůzu, která byla dědictvím lidí od děsivých časů úsvitu - očí hrozných a nepříčetných, s šílenstvím, které přesahovalo pozemské šílenství. Tvar té věci byl neurčitý a nejasný, mysl tříštící parodie na lidskou postavu, podobná, přesto strašlivě odlišná. Tráva a keře za ní byly skrz ni jasně vidět.
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: