Závěr povídky Kročeje uvnitř ("Footfalls Within") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi - čtvrtá část ze čtyř. Předchozí díl je zde.
"Neslyším nic," zavrčel vousatý obr.
"Ani já," zaznělo rychle sborem. "Frank je šílený!"
"Slyšíš něco, Yussefe?" zeptal se Hassim sarkasticky.
Starý Hadji se nervózně zavrtěl. Jeho tvář byla zneklidněná.
"Ne. Hassime, ještě ne-"
Kane si uvědomil, že musí být blázen. Přesto ve svém srdci věděl, že nikdy nebyl zdravější, a nějakým způsobem také věděl, že tato podivná horlivost jeho hlubších smyslů, která jej odlišovala od Arabů, pochází z dlouhého spojení s žu-žu holí, kterou nyní Yussef držel ve svých třesoucích se rukou.
Hassim se krutě zasmál a dal pokyn válečníkovi. Kladivo dopadlo s ránou, která se ohlušivě rozléhala a šířila se černou džunglí v podivně pozměněném řehotu. Znovu - znovu - a znovu kladivo dopadalo, vedenou veškerou silou vlnících se svalů a mocného těla. A mezi údery Kane stále slyšel hřmotící kroky a on, ten který nikdy neznal strach tak, jak jej znají jiní lidé, cítil studenou ruku hrůzy svírající jeho srdce. Tento strach byl odlišný od pozemského či smrtelného strachu, stejně jako byly zvuky kročejů odlišné od kroků smrtelníků. Kaneovo zděšení bylo jako studený vítr vanoucí z vnějších panství neznámé Temnoty přinášející mu zlo a zkaženost přežité epochy a neuvěřitelně prastarého období. Kane si nebyl jistý, zda tyto kročeje slyší nebo je nějakým matným smyslem cítí. Ale byl si jist jejich skutečností. Nebyly to kroky člověka nebo zvířete; uvnitř tohoto černého, zlověstně starého mauzolea se pohybovala nějaká bezejmenná věc s duší otřásajícím a těžkopádným krokem.
Mocný válečník se namáhal a funěl kvůli obtížnosti svého úkolu. Ale nakonec, pod těžkými údery, se pradávný zámek roztříštil; závěsy dveří praskly; dveře se provalily dovnitř. A Yussef zaječel.
Z černého zejícího vstupu nevyskočila žádná nestvůra s tygřími tesáky či démon z masa a krve. Ale místo toho se v závanu vyvalil strašlivý zápach, v téměř hmatatelných vlnách a v jediném mysl tříštícím pustošícím přívalu, v kterém se zdálo, že zející dveře chrlí krev, se ně vrhla Hrůza. Zahalila Hassima a nebojácný náčelník, marně sekaje po takřka nehmatatelném děsu, vykřikl s náhlým nezvyklým zděšením, jak jeho sekající scimitar hvízdal pouze skrz hmotu natolik poddajnou a nezranitelnou jako vzduch, a přitom on sám se cítil zachvácen ve smyčkách smrti a ničení.
Yussef vřískal jako ztracená duše, upustil žu-žu hůl a přidal se ke svým druhům, kteří v šíleném útěku prchali do džungle, předcházeni svými vyjícími spojenci. Jen otroci neutekli, ale stáli ke své zkáze spoutaní, naříkajíce ze svého děsu. Jako v hrůze deliria viděl Kane Hassima kolébajícího se jako rákosí ve větru, zahaleného ohromnou rudou pulzující Věcí, která neměla ani tvar ani pozemský základ. Pak, když se k němu doneslo praskání štípaných kostí a šejkovo tělo se zlomilo jako stéblo slámy v lisu, přetrhl Angličan svá pouta v jediné vulkanické snaze a chopil se žu-žu hole.
Hassim padl, rozdrcen a mrtev, natažen jako mrtvá hračka s rozbitými končetinami nakřivo a rudá pulzující Věc se pohybovala ke Kaneovi jako hustý oblak krve ve vzduchu, který neustále měnil svůj tvar a formu a přesto nějak hřmotně šlapal jako na nějakých monstrózních nohách!
Kane cítil chladné prsty strachu zaťaté do svého mozku, ovšem vzpružil se a pozvedl pradávnou hůl, udeřil vší svou silou do středu Hrůzy. A cítil nepopsatelnou nehmotnou substanci střetávající se a uhýbající před dopadající holí. Poté byl téměř udušen odporným závanem nesvatého zápachu, který plynul vzduchem a někde hluboko potemnělé výhledy na uvědomění jeho duše nesnesitelně znovu odrážely ohyzdnou beztvarou pohromu, o které věděl, že je smrtelně řvoucím monstrem. Neboť to bylo sraženo a umíralo u jeho nohou, jeho karmínová bledla v pomalých vlnách jako příliv a odliv rudých vln na nějakém hrůzném pobřeží. A jak to bledlo, bezzvuký řev utichal do kosmických vzdálenosti, jako by zanikal v nějaké jiné daleké sféře za dosahem lidského chápání.
Kane, zmatený a nevěřící, pohlédl dolů na beztvarou, bezbarvou a takřka neviditelnou masu u svých nohou, o které věděl, že byla mrtvolou Hrůzy, sražené zpět do temných království, ze kterých vzešla, jediným úderem Solomonovy hole. Jistě, stejné hole, jak Kane věděl, která v rukou mocného krále a mága před věky vehnala monstrum do tohoto podivného vězení, aby čekalo, dokud jej nevědoucí ruce znovu nevypustí na svět.
Staré příběhy tedy byly pravdivé a král Šalamoun tedy opravdu vyhnal démony na západ a uvěznil je na podivných místech. Proč je nechal naživu? Byla v těch temných dnech lidská magie příliš slabá na něco jiného než zkrocení ďáblů? Kane v obdivu pokrčil rameny. O magii nevěděl nic a přesto zabil tam, kde Šalamoun pouze uvěznil.
A Solomon Kane se zachvěl, protože pohlížel na Život, který nebyl Životem, jak jej znal, a byl svědkem Smrti, která nebyla Smrtí, jak ji znal. A znovu jej zaplavilo uvědomění, jako to bylo v prachem pokrytých síních atlantské Negari, jako to bylo na odporných Pahorcích mrtvých, jako to bylo v Akaaně - že lidský život je jen jednou z myriád forem existence, že světy existují v rámci světů a že je zde víc jak jedno místo existence. Planeta lidmi nazývaná Země se točí po nespočetné věky, uvědomil si Kane, a jak její otáčení zplodilo Život, a živoucí věci, které se na ní kroutí jako červi, jsou zplozeny v nicotě a zkaženosti. Nyní jsou vládnoucími červy lidé; proč by si ve své pýše měl myslet, že on a jeho druh byli prvními červy - nebo posledními vládnoucími planetě tak rychlé v nečekaném životě. Zavrtěl hlavou, hledě s novým zájmem na pradávný dar N'Longy, vidě v ní konečně nejen pouhý nástroj temné magie, ale navždy i meč dobra a světla proti silám nelidského zla. Byl otřesen podivnou úctou k ní, která byla téměř strachem. Poté se sklonil k Věci u svých nohou, otřásající se, když cítil podivnou hmotu protékající skrz jeho prsty jako chuchvalce hutné mlhy. Strčil pod ni hůl, nějak hmotu nadzvedl, odnesl zpět do mauzolea a uzavřel dveře.
Poté stál dívaje se na podivně zmučené tělo Hassima, všiml si, jak je zašpiněné hnusným slizem a jak už se začalo rozkládat. Znovu se zachvěl a náhle se do jeho chmurných úvah vpadl nízký plachý zvuk. Zajatci klečeli pod stromy a sledovali ho velkýma trpělivýma očima. S trhnutí odehnal svou podivnou náladu. Vzal si od práchnivějící mrtvoly své vlastní pistole, dýku a rapír, udělal pohyb, aby setřel ulpívající nechutnost, která už začala pokrývat ocel rzí. Také si vzal množství střelného prachu a kulí upuštěných Araby v jejich zděšeném útěku. Věděl, že už se nevrátí. Možná na svém útěku zemřou nebo se možná dostanou skrz nekonečné legie džungle na pobřeží; ale už se nevrátí, aby čelili hrůze této odporné mýtiny.
Kane došel k nešťastným otrokům a po jisté námaze je osvobodil. "Vezměte si ty zbraně, které na svém útěky upustili válečníci," řekl, "a jděte domů. Tohle je zlé místo. Vraťte se do svých vesnic a až přijdou další Arabové, raději zemřete v ruinách svých chatrčí, než byste byli otroky."
Poté chtěli pokleknout a políbit jeho chodidla, ale on, k velkému zmatku, jim to hrubě zakázal. A jak se chystali k odchodu, jeden mu řekl: "Pane, co vy? Vrátit se s námi? Měl být náš král!"
Ale Kane zavrtěl hlavou.
"Půjdu na východ," řekl. A tak se mu domorodci poklonili a vydali se na dlouhou cestu do své vlastní domoviny. A Kane vzal hůl, která byla žezlem faraónů a Mojžíše a Šalamouna a nespočetných atlantských králů před nimi, a otočil svou tvář na východ, zastavil se jen na jediný pohled zpět na mauzoleum, které Šalamoun vybudoval podivným uměním už tak dávno a které se nyní tyčilo temné a navždy tiché proti hvězdám.
KONEC
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: