Úvod povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - první část ze sedmi.
I
Pochodně mlhavě ozařovaly hýření v Maulu, kde zloději z východu v noci pořádali karneval. V Maulu mohli popíjet a řvát, jak chtěli, protože poctiví lidé se této čtvrti vyhýbali a stráže, dostatečně uplacené špinavými penězi, do jejich zábavy nijak nezasahovaly. Po křivých nedlážděných ulicích s hromadami odpadků a blátivých louží se s řevem belhali opilí křiklouni. Ocel se zableskla ve stínech, kde vlk lovil vlka, z šera se ozval pronikavý smích žen a zvuky rvaček a bojů. Svit pochodní ponuře zářil z poničených oken a široce otevřených dveří, a z těchto dveří se valily vyčpělé pachy vína a namačkaných zpocených těl, rámus korbelů i pěstí bušících do hrubých stolů a úryvky obscénních písní, tepajících do tváře jako facka.
V jednom z těchto doupat zábavy, dunícím k nízkému kouřem zakrytému stropu, se scházeli lumpové ve všech svých možných odrůdách - kradmí kapsáři, pošilhávající únosci, rychloprstí zloději, nafoukaní žoldnéři se svými děvčaty či ženy s pronikavými hlasy, oděné v naparáděné nádheře. Místní darebáci jasně převládali - tmaví černoocí Zamoriané, s dýkami za svými opasky a podlostí v srdcích. Ale stejně tak zde byli vlci z půl tuctu cizích národů. Byl zde ohromný hyperboreanský renegát, zamlklý, nebezpečný, se širokým mečem upevněným ke své velké vyzáblé postavě - neboť lidé v Maulu nosili ocel otevřeně. Byl zde shemithský podvodník, se svým zahnutým nosem a kudrnatými modročernými vousy. Byla zde bystrá brythunianská dívka, sedící na koleni Gundermana s kaštanovými vlasy - potulujícího se žoldáckého bojovníka, dezertéra z nějaké poražené armády. A velký tlustý ničema, jehož oplzlé žerty vyvolávaly výbuchy smíchu, byl profesionální únosce pocházející ze vzdáleného Kothu, který chtěl učit loupení žen Zamoriany, kteří se rodili s většími znalostmi, než jakých kdy mohl dosáhnout.
Tenhle muž se zarazil ve svém popisu zaujetí zamýšlené oběti a ponořil svou pusu do velkého korbelu pěnícího piva. Poté, odstraňuje pěnu ze svých tlustých rtů, řekl, "u Bela, boha všech zlodějů, ukážu jim, jak krást ženské: budu ji mít za zamorianskými hranicemi před úsvitem a tam bude čekat karavana, aby ji převzala. Tři stovky stříbrných mincí mi přislíbil hrabě Ophiru za krásnou mladou Brythunianku z lepší společnosti. Zabralo mi to týdny, toulal jsem se po hraničních městech jako žebrák, abych našel tu, která mu bude vyhovovat. A je to krásná holka!"
Poslal to vzduchu vlhký polibek.
"Znám lordy v Shemu, kteří by za ni vyměnili tajemství Věže slona," řekl, vraceje se ke svému pivu.
Dotek na záhybu jeho tuniky jej přinutil otočit hlavu, mrače se nad přerušením. Uviděl vysokého, mohutně stavěného mladíka stojícího vedle něj. Ta postava byla v tomto doupěti tak nemístnou, jako šedý vlk mezi prašivými krysami v žumpě. Jeho levná tunika nemohla zakrýt tvrdé vytáhlé linie jeho mohutné postavy, široká svalnatá ramena, mohutný hrudník, štíhlý pas a svalnaté ruce. Jeho pleť byla opálená cizokrajnými slunci, jeho oči modré a dýmající; chomáče rozcuchaných černých vlasů korunovaly jeho široké čelo. Z jeho opasku visel meč v obnošené kožené pochvě.
Kothianec nedobrovolně ucukl; neboť ten muž nebyl z žádné civilizované rasy, kterou znal.
"Mluvil jsi o Věži slona," řekl cizinec mluvící zamorianštinou s cizím přízvukem. "Hodně jsem o téhle věži slyšel; jaké je její tajemství?"
Jeho postoj se nezdál být výhružným a Kothiancova odvaha byla zvětšena pivem a zjevným uznáním jeho posluchačů. Nadul se sebedůležitostí.
"Tajemství Věže slona?" pronesl. "Proč? Každý hlupák přece ví, že v ní sídlí kněz Yara s velkým klenotem lidmi nazývaným Sloní srdce, který je tajemstvím jeho magie."
Barbar to za chvilku strávil.
"Viděl jsem tu věž," řekl. "Je umístěna ve velké zahradě nad úrovní města, obklopena vysokými zdmi. Neviděl jsem žádné stráže. Zdi by měly být snadné ke šplhání. Proč ještě nikdo neukradl ten jeho tajný drahokam?"
Kothianec pohlížel s otevřenou pusou na jeho prostotu a poté vybuchl v uštěpačný smích, ke kterému se přidali i ostatní.
"Harken na tohoto pohana!" zařval. "Chtěl by ukrást Yarův klenot! - Harkene, kamaráde!" řekl otáčeje se; ukázal na muže, "odhaduju, že jsi nějaký ze severních barbarů-"
"Jsem Cimmeřan," odpověděl cizinec ne zrovna přátelským tónem. Odpověď a její význam pro Kothiance znamenaly jen málo; pocházel z království ležícího daleko na jihu, na hranicích se Shemem, a věděl jen mlhavě o severních národech.
"Pak mě tedy poslouchej a pouč se, kamaráde," řekl míře svůj korbel na zmateného mladíka. "Je známo, že v Zamoře, a tím spíše v tomto městě, je víc odvážných zlodějů než kdekoli jinde ve světě, včetně Kothu. Pokud by nějaký smrtelník dokázal drahokam ukrást, buď si jistý, že už by byl ukraden hodně dávno. Mluvíš o lezení po zdi, ale jakmile vylezeš, budeš si přát, abys byl zase zpátky. V zahradách nejsou v noci žádné stráže z velmi dobrého důvodu - tedy žádné lidské stráže. Ale ve strážnici, v nižší části věže, jsou ozbrojení muži, a dokonce, i kdybys prošel přes ty, kteří prochází zahradami v noci, musel bys stále projít přes ty vojáky, neboť klenot je uložen někde nahoře ve věži.
"Ale pokud by člověk dokázal projít zahradami," přel se Cimmeřan, "proč by nemohl k drahokamu dorazit přes vyšší části věže a tak se vyhnout vojákům?"
Kothianec na něj pohlédl s otevřenými ústy.
"Poslouchejte ho!" zařval výsměšně. "Barbar je orel, který dokáže doletět na ozdobenou střechu věže, která je jen sto padesát stop nad zemí, s kruhovými stěnami hladšími než sklo!"
Cimmeřan se zlobně rozhlédl okolo, vyveden z míry rachotem uštěpačného smíchu, který doprovázel tuto poznámku. Neviděl v ní nic zvlášť vtipného a byl příliš nový v civilizaci, aby pochopil její urážlivost. Civilizovaní lidé jsou obecně nezdvořilejší než divoši, protože vědí, že mohou být nevychovaní bez toho, aby jim někdo rozbil lebku. Byl zmatený a rozmrzelý a nepochybně by se zahanben odkradl, ale Kothianec se rozhodl ho dál popichovat.
"Jen pojď, pojď!" křičel. "Řekni těmhle chudákům chlapíkům, kteří byli zloději, už když ses narodil, řekni jim, jak bys ukradl drahokam!"
"Vždy je cesty, pokud je touha doprovázena odvahou," odpověděl Cimmeřan krátce a podrážděně.
Kothianec se to rozhodl brát jako osobní urážku. Jeho tvář zbrunátněla vztekem.
"Co!" zahřímal. "Dovoluješ se nám radit v našem řemesle a říkat nám zbabělci? Padej; vypadni mi z očí!" A násilím Cimmeřana odstrčil.
"Budeš mě urážet, a pak na mě vztáhneš ruku?" zaskřípal barbar, jeho blesková zlost vytryskávající na povrch; a vrátil postrčení úderem otevřenou rukou, která odhodila jeho trýznitele proti hrubě tesanému stolu. Pivo vystříklo přes okraj a Kothianec zařval vztekem, tase svůj meč.
"Pohanský pse!" zakřičel. "Za to ti vyrvu srdce!" Zaleskla se ocel a dav se zuřivě klidil z cesty. Kdosi ve svém útěku vrazil do jediné svíce a brloh se propadl do tmy, přerušované jen třeskotem převracených lavic, tlukotem utíkajících nohou, výkřiky, kletbami lidí padajících přes sebe a osamoceným výkřikem agónie, který prorazil hlukem jako nůž. Když byla svíce znovu zažehnuta, většina hostů už zmizela dveřmi a vylámanými okny a zbytek se krčil za hromadami vinných sudů a pod stoly. Barbar zmizel; střed místnosti byl prázdný krom rozseklého těla Kothiance. Cimmeřan s neomylným instinktem barbara zabil v temnotě a zmatku svého člověka.
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: